Superlambanana

Den 76: Tak dneska byl na pořadu jen menší výlet do centra, objevovat spíše drobnosti spojené městem kultury 2008. Tentokrát s Američankou Leeah, jak jinak než z Mississippi.

Superlambanana

První ze dvou venkovních uměleckých děl je Superlambanana. Svítivě žlutá, osmitunová socha měřící přes pět metrů na výšku, člověk by řekl, že bude jednoduché ji najít, ale není. Socha se už několikrát přemístila, mapka na oficiální stránce není, takže je potřeba hledat. Teda ono by stačilo zadat Superlambanana do googlu, ale to by pak nebyla žádná výzva ani legrace žeano. No nakonec jsme to samozřejmě našli, s prázdnou bychom se přece nevraceli. Za zmínku stojí, jak se nám hned nabídlo několik lidí, že nás společně vyfotí, ani jsme jim nemuseli nic říkat. Lidé jsou tu hodní.

A cože Superlambanana vlastně je? V velmi volném překladu jakýsi "velký-skopový-banán". Vymyslel ji japonský architekt Taro Chiezo a má upozornit na problém a nebezpečí genetického inženýrství. Ale nevim jak vy, ale já bych skopové s příchutí banánu i celkem rád ochutnal :-) Možná si všimnete, že lak na ovečce už neni nejmladší, možná se brzy dočká nového nátěru a možná i nové barvy, tak pak přinesu aktualizovanou verzi fotek.

Turning the place over

Aneb opět velmi volně přeloženo jako "převraťme to tu naruby". Tady k tomu nemam moc komentář, umělecké dílo za opravdu hrozně moc peněz (veřejných jak jinak), což je tak asi jediné, čím trhá rekordy :) Navíc je to celé poměrně dost zastrčené a mimo běžné turistické trasy. Dále už jen fotky a pak taky novinka blogu - video. 

Wales Day 2 & 3

Wales Day 2 - Swansea, Aberystwyth a Borth

Den 71: Druhý den byl více krajinově cestovatelský, což zároveň znamená, že se o tom trochu hůře píše. Bohužel se začalo trochu kazit počasí, takže ani fotek neni tolik. Ráno jsem vyrazil do Swansea, což je po Cardiffu druhé nejlidnatější město Walesu.

Stejně jako i pak Aberystwyth, je Swansea spíše letní rekreační centrum a hlavní aktrakcí je pláž a přilehlá příroda. Pláž bohužel až tak moc nevyzní, když mrholí. Asi jsem počasí v Cardiffu trochu přechválil a na druhý den zakřiknul. Mezi přeháňkami jsem si udělal dlouhou procházku po pobřeží, to stálo rozhodně za trochu větru a deště v obličeji :-) Stejně jako Cardiffu, tak i ve Swansea se masivně buduje, infrastruktura, obchodní centra i apartmány u pláže.

Ve Swansea jsem se nezdržel dlouho a pokračoval a sever do Aberystwyth, v autobuse jsem na chvilku usnul a málem zapomněl vystoupit. Aberystwyth je menší rybářská vesnička, jejíž dominantou je hrad, který jsem mě z nějakého neznámého důvodu zapomněl vyfotit, asi jsem byl trochu rozmrzelý kvůli počasí nebo nevim. Na další bloumání jsem se necítil a radši si dal teplý čaj v kavárně. Večer jsem se pak už jen přesunul ještě kousek severněji do vesničky Borth, kde byl můj hostel.

Wales Day 3 - Portmeiron + Snowdon

Dem 72: Mno nadpis je velmi zavádějící, ráno jsem se probudil do strašného počasí, pršelo vydatně. Sice za chvilku přestalo ale další přeháňka na sebe nenechala dlouho čekat. Nedalo to moc přemýšlení a plánovaný výstup na Snowdon jsem vzdal. Stejně tak i další prozkoumávání, protože bus, kterým jsem se chtěl vrátít do Liverpoolu v sobotu (tedy pouze část cesty), jel jen ráno a pak dlouho ne.

Mno to mam za to, že rozděluju příspěvek na více částí a začínám ho psát už průběžně na cestách při přesunech. Dneksa neni o čem psát. S počasím je tady problém, s jeho předpovědí ještě větší, protože původně se mělo zkazit až na víkend a já myslel, že to stihnu. Fotky ze třetího dne skoro žádné, protože jsem byl trochu rozmrzelý a hlavně ani nebylo co fotit, takže pouze smutný pohled z vlaku (mimochodem na cestě z Crew do Liverpool to bylo Pendolino).

Celkově tak výlet má tři stupně, vynikající, v pořádku a otravný - podle dnů v tomhle pořadí. Bohužel když je člověk sám, tak se při ošklivém počasí nedá nic moc dalšího dělat. Je to pro mě poučení a zkušenost. Kdybych se vrátil po prvním dnu domů, tak nemam výtek a byl bych připraven se vydat na cesty sám znova. Takhle asi počkám na ostatní.

Wales Day 1 - Cardiff

Inspiroval jsem se u Jirky (www.jiraa.info) a rozdělím příspěvek o cestě po Walesu na několik částí.

Den 70: Jubilejní sedmdesátý den na ostrovech jsem začal brzo, už 7:18 jsem odjížděl z Liverpoolu směr Cardiff. 4 hodiny s jedním přestupem utekly jako voda, v podstatě jsem celou dobu jen zíral na ubíhající krásnou krajinu kolem. Lepší jak televize a na rozdíl od ní se neokouká :-) V jedenáct už jsem byl v Cardiffu, tradiční rutinu v podobě návštěvy informačního centra a rozmyšlení trasy při nějakém obědě jsem zvládnul celkem rychle a vydal jsem se objevovat. 

Jen malá odbočka. Wales je od 1999 trochu více samostatnější, má vlastní parlament a welština se po letech "potírání" vrátila do škol i do ulic. Všechny oficiální nápisy jsou proto v obou jazycích, welšky i anglicky. Je to na jednu stranu hezké, vytváří to zajímavou atmosféru, na druhou stranu ale taky trochu otravné, protože trvá déle něco najít. Jednou je první welšký nápis, jindy zase anglický, takže orientace je trochu horší. Welština samozřejmě nemá s angličtinou vůbec nic společného, takže cedule vypadají asi takhle.

Ale zpátky k prohlídce Cardiffu. Začal jsem cestou do doků. Podobně jako v Liverpoolu jsou doky v Cardiffu rekonstruovány na komerčně relaxačního centrum. Ty cardiffské jsou navíc zcela nové a některé části se ještě staví. Vůbec je Cardiff jedno velké staveniště, naposledy jsem se takhle cítil v Berlíně před čtyřmi (?? asi) lety. Dominantou přístavní části je Millenium centrum, od stejného architekta který navrhl operní dům v Sydney, na což jsou také místní velice pyšni. Několik lidí jsem zaslechl mluvit o centru jako o “armadillo” (pásovec), což by celkem sedělo :-) Za obřím centrem se krčí menší avšak neméně úchvatná budova welškého parlamentu. Na rozdíl od toho skotského však nestála 10x více a netrvala 2x déle, takže se o ní tolik neví a už vůbec o ní nepíšeme práci na projektový management. Celkově byla přístavní část krásná, především počasí se výjimečně povedlo.

Po ubytování na hostelu jsem pokračoval směr hrad. Místní se kterými jsem se dal na chvíli do řeči ho vychváli do nebes, takže jsem si nakonec koupil i prohlídku interiéru. Určitě zajímavé, ale až tak nic převratného to nebylo. Díky vstupence jsem se ale dostal i na hradní věž a obdivovat Cardiff z výšky.

No ale největší zážitek spadá do kategorie těch sportovních, tedy pasivně sportovních. Cardiff se pyšní jednou z největších a nejmodernějších arén na světě - Millenium stadium (při vymýšlení názvu nejsou welšané moc originální, to zase ne :-) Postavený kvůli MS v rugby v roce 1999 a schopný pojmout až 74 tisíc diváků. Na prohlídce jsem se dozvěděl tolik zajímavostí, že by vydalo na samostatný článek, tak jen heslovitě:

- kompletně zatahovatelná střecha, 20 minut otevření, 20 minut zavření, náklady na otevření a uzavření jsou 5 liber

- 5x - 6x týdně vypouští na stadion jestřáby, který odstrašuje holuby a racky od stavění hnízd v útrobách stadionu

- pronajmutí skyboxu pro 12 lidí stojí 30 tisíc liber na rok, vybraní jedinci dostali aplikační formulář

- seděl jsem v královnině křesle ... atd. :-)

Udělal jsem i dvě videa, kvalita je foťáková, ale pro představu to stačí. Představte si, že procházíte tunelem a 70 tisíc diváků vás vítá bouřlivým potleskem. Pokud vás nemrazí v zádech, tak je něco v nepořádku (s největší pravděpobností vaše pohlaví :-)

Mno pak jsem ještě několik hodin bloumal po městě a prohlížel další menší zajímavosti, ale to bych to mohl psát do nekonečna. Nevýhoda cestování sám je, že po setmění už jaksi neni co dělat, takže jsem se vrátil na hostel celkem brzy. Bohužel ani tam téměř nikdo nebyl. Až když už jsem se skoro chystal spát, tak dorazily dvě Američanky, se kterými jsem se na chvilku dal do řeči, porovnali jsme zážitky a shodli se na tom, že Cardiff je úžasné místo!

St. Patrick's Day

Největší irský svátek dorazil i do Liverpoolu.

Den 68: Na campusu se slavil St. Patrick’s Day už minulý čtvrtek, tj. poslední den před tím, než se studenti rozjedou na všechny strany. My, co jsme zůstali v Liverpoolu až do 17. března, jsme si pošetřili irskou oslavu až na pondělí.

Hned na úvod musim říct, že jsem trochu zklamaný. Měl jsem trochu větší očekávání, nejspíš proto, jako o svátku svatého Patricka mluvilo dlouho dopředu a všichni se nedočkavě těšili. Žádné větší akce se však v centru Liverpoolu nekonaly a irské hospody dopředu zarezerovat nešly. No a během večera byly samozřejmě přeplněné k prasknutíí už snad od rána. I když samozřejmě během svátku svatého Patricka jsou všechny hospody tak trochu irské, jen málo které to berou až tak vážně, že by hráli i typickou irskou hudbu. Většinou se pouze převlékly do zelena a přidaly irský Guiness to nabídky piv.

Celá akce taky byla jen nadprůměrná oslava v centru města. Lidé na ulici i v hospodách byli mnohem přátelštější a hovornější a určitě to nebylo jen alkoholem, prostě mi přišlo, jako když mají všichni lepší a rozvernější náladu. Dalším plusem bylo, že jsem měl možnost lepší poznat Jenni, kterou jsem do teď znal jen jako kamarádku Holly, mé marketingové parnertky. Jennni mě taky tak trochu zachránila, protože zbytek party tvořili naši němečtí přátele, kteří mají ve skupině tendenci mluvit německy. Sice německy jakš takš umim, ale že bych jim rozumněl a dokázal reagovat to rozhodně ne. Přemýšlet česky a mluvit německy za normálních podmínek je jedna věc, ale přemýšlet anglicky a zároveň vnímat a překládat z/do němčiny je zcela odlišná věc, kterou bohužel nezvládám.

Mimojiné jsme s Jenni jsme hráli hru na suvenýry, začali jsme pivními podtácky, pak jsem se dostal do vedení krásnou sklenicí Guinness, ale nakonec jsem prohrál na celé čáře, protože Jenni dokázala získat památeční čtyřlístkovou čepici. Nebyl jsem sice u toho, ale nějaký týpek ji polil pivem a jako omluvu ji věnoval právě tu čepici.

Celkově tedy večer výborný, ale určitě si rád poslechni zážitky ostatních, především těch, kteří se vydali do slavit do Dublinu.

Southport

Málokomu se chce zůstávat v sobotu doma, ale někteří nemůžou kvůli škole, jiní odjeli domu, jiným přijeli rodiče, takže jsme vyrazili pouze ve třech na menší výlet - já, Tara a Eva.

Den 59: Southport je asi 40 minut vlakem z Liverpoolu, takže jsme i s vydatným spánkem dorazili ještě před polednem. Malé městečko severně od Liverpoolu je vyhlášené turistické místo kvůli své nádherné pláži a vůbec podmínkám pro rekreaci. Nebo aspoň to jsem si mysleli.


Po vystoupení z vlaku nás přívatala poměrně rušná ulice a vůbec centrum Southportu je krásné, typické staroanglické budovy a náměstí, které dýchá atmosférou i přes všudy přítomné McDonaldy a Starbucksy. V information centru jsme jako tradičně nabrali letáky a hlavně mapu a hned jsem se vydali směr pláž. Čím blíže jsem byli, tím to začlo být trochu divnější. Spousta opuštěných budov, lunapark, na který jsme se těšili jako malé děti, zavřený. Jako by se to trochu zastavil život. Určitě pouze na zimu, v létě to tu překypuje životem - je tu přece pláž. No popravdě, nenašli jsme ji. A to jsme se snažili :-) Všechno nám to bylo divné a určitě to nejvíce vystihuju Tařino "Where is the freakin' beach?" Stáli jsem na takovém vysunutém molu, půl kilometru směrem do moře a všude pouze 20 centimetrů mělká voda.


Takže na vysvětlenou, což jsem se dozvěděl až ten den večer od Jeremyho, který se tím náhodou zabýval na hodině envinronmetální managementu. Southportská pláž během poslední dekády zmizela. Shoda menších náhod způsobila její postupnou erozi a doslova "přenesení" písku kousek jižněji, kde se vytvořila duna. Ztráta pláže zdecimovala místní rekrační podniky. Proto zavřený lunapark, vláčkové miniatury, casina atd.


Od srdce jsem se zasmál, když jsem to večer slyšel. Ne že bych to Southportu škodolivě přál, to rozhodně ne, ale celé mi to docvaklo a nemohl jsem si pomoct. Bohužel mě nenapadlo udělat moc fotek zavřených atrakcí, tak to nemam moc zdokumentované, možná se tam ještě vypravim, už jen kvůli obří duně kousek za městem.

You'll never walk alone

Jednou větou: Byla už sakra na čase!

Kdo by snad čekal, že jsem do Liverpoolu kvůli studiu, angličtině nebo snad dokonce Beatles, tak se opravdu spletl - Anfield Road je ten pravý důvod a včera jsem se konečně dočkal! Narozeniny se blíží a tohle byl můj dárek. Ještě než jsem vstoupil, musel jsem se samozřejmě náležitě obléci, to byla druhá část dárku - dres. Vlastní jméno mi tam dát nechtěli ani po dlouhém přemlouvání, prý nesmějí nebo co, takže jsem se "spokojil" s Torresem - rozhodně dobrá volba pro včerejší večer a ostatně nejen ten.

Nebudu to déle prodlužovat - byl to neskutečný zážitek, určitě největší v mém životě a to nejen fotbalově. 45 tisíc diváků dokázalo vytvořit opravdu úžasnou atmosféru. Aby taky ne, když jejich tým sype jeden gol za druhým že? Torres se trefil už po osmi minutách přímo před našima očima, protože jsme seděli kousek za bránou. Další goly sice padali až po poločase na druhé straně ale užili jsme si je stejně. Torres dokonal hattrick ve chvíli, kdy už stál u postranní čáry jeho náhradník Crouch. Jakoby jen tak mimochodem. Je to jeho druhý hattrick ve třech ligových zápasech a třetí v sezoně - všechno s absolutní ladností a precizností. Čtvrtý gol přišel už těsně před koncem, chyba v rozehrávce na půlce, Gerrard udělal pár kroků, vypálil z 25 metrů a nedal brankáři šanci - to nikdo jiný prostě neumí. 

Celkově tedy Liverpool vyprášil West Ham United 4:0 a připravil nám nezapomenutelný zážitek - a to doslova. 

Hymna You'll Never Walk Alone na začátku zápasu, ohlušující atmosféra!

Jeden z mnoha rohů!

Pozorně sleduji.

Naše fotbalová parta, zleva: Chan (Jižní Korea), Nathan (Hong-Kong), Michal (Brno) a Já