Zpátky doma!

A jsem doma ...

Tak to je všechno, příspěvek z Manchestru byl poslední z Liverpoolu (ha, paradox :) a už i ten jsem psal na cestě cestou domů na letišti a v letadle a finálně odeslal už z domova. Určitě ještě napíšu nějaký finální všeshrnující a všeříkající článek a pak si dám nejspíš na chvíli pohov. 

Great day in Manchester

Trochu překvapivě jsem schoval výlet do Manchesteru až uplně nakonec a nebyl jsem sám, nikdo z nás - Jeremy, Annelie a Luke (Malta) zatim kromě letiště v Manchesteru nebyl. No a když Manchester postoupil do finále ligy mistrů, bylo jasné, které den se tam vypravíme.

Vyrazili jsme decentně ráno v deset hodin, hodinka v autobuse utekla rychle. Po rozkoukání, tj. sehnání mapy v informačním centru, jsme se dlouho nerozmýšleli a vyrazili tramvají směr Old Trafford. V jednu hodinu odpoledne, tzn. skoro 7 hodin před začátkem zápasu už okolí stadionu a přilehlé hospody hemžili fanoušky. A to se finále hrálo v Moskvě :-) Bohužel společně s fotbalisty odjeli do Moskvy nejspíš všichni pořadatelé a zaměstnanci na stadionu, takže prohlídka se nekonala. Aspoň ne ta oficiální. Pryč byla nejspíš i ochranka, takže jsme trochu omylem 'zabloudili' na cestě mezi muzeem v přízemí a barem v druhém patře. No ale zase nic převratného, k výhledu na trávník jsme se stejně nedostali. Trošku zklamání jsme zahnali nákupem finálového trička od pouličního prodavače a obědem - po skoro 5 měsících jsem se odhodlal a ochutnal fish&chips. Dlouho jsem se bránil, protože samotná idea oleje se solí s trochou ryby mě moc nebere, no ale zase tak špatné to neni no.

Zbytek odpoledne jsme se procházeli po centru, mimo jiné jsme si vyfotili poštovní schránku, která jako jediný objekt z celé ulice přečkala největší bombový útok na území UK z roku 1996, prohlédli si super výstavu anime v galerii moderního umění, katedrála, radnice, muzem,  ... klasicka. Ale to neni tak podstatné, byli jsme v Manchesteru kvůli něčemu jinému :)

V původním plánu bylo sledovat fotbal společně s tisíci fanoušky na velkoplošné obrazovce na jednom ze tří prostranství. Bohužel incident z minulého týdne, kde se obdobně sledovalo finále poháru UEFA (které se hrálo přímo v Manchesteru), nám to trochu zhatil. Více než 100 tisíc fanoušků převážně ze Skotska nejenže prý 'vypilo do sucha' (tzn. došlo pivo :) Manchester už někdy brzo odpoledne, ale také se porouchala jedna z obřích obrazovek několik minut před zápasem a zprovoznit se jí nepodařilo. A výsledek? Pouze jeden zraněný a všeobecný nepořádek po celém městě mi s ohledem na skutečnosti přijde spíš jako zázrak než 'nepřiměřená agrese a chuligánství', tedy tak, jak to vyhodnotila městká radnice, která následně zrušila promítání zápasů vlastního týmu. My jsme pouze upravili plán, najít brzy nějakou obrou hospodu/bar a sledovat zápas tam. Musim zmínit jeden moment. V centru jsme narazili na opravdu masivní dav fanoušků před celkem nenápadnou hospůdkou, tak jsem se šel sekuriťáka optat, 'co se dneska děje' ... a než jsem stačil doříct, že samozřejmě vim, že se hraje fotbal a mam na mysli tohle konkrétní místo, tak se mi dostalo nekonečně šokovaného pohledu. Ten výraz nikdy nezapomenu :) A protože to byla legrace, tak jsme se ještě několikrát vyhecovali a každý z nás se šel zeptat místních, co že se to dneska v Manchesteru vlastně děje - výsledek vždycky stejný - absolutní šok :-D Ale to jsem trochu odbočil :)

Tři hodiny před zápasem jsme usoudili, že už je opravdu nejvyšší čas něco najít a opravdu, prvních pár míst už bylo plných, ale našli jsme .. a jaké. Přišli jsme opravdu akorát, protože snad 5 minut po tom, co jsme zabrali krásná místa v druhé řadě před plátnem, tak se bar naprosto naplnil a další lidi už dovnitř ani nepouštěli. 

Více než dvě hodiny předzápasového programu se trochu táhlo, ale ve čtyřech jsme se zabavili. No a pak to přišlo, s výkopem začlo peklo, manchesterské hymny zhruba 200 fanoušků byly na tak malém prostoru ohlušující. Po vstřelení prvního golu propuklo euforické běsnění. Létající lahve od piva (naštěstí prozřetelně pouze plastové) jsme ani nevnímali a nechali se strhnout atmosférou. Pak další dvě ohromné šance a i když gol nepadl, zdálo se, že je o vítězi rozhodnuto. To si nejspíš pomysleli i hráči Manchesteru a místo aby pokračovali ve výborném výkonu, tak už v duchu nejspíš přebírali pohár. Což se jim vymstilo, Chelsea štastně vyrovnala a převzala kontrolu nad hrou. Celý druhý poločas jakoby publikum trochu oněmělo, pouze občasné, předevšim anti-liverpoolské pokřiky, což je pro mě dost zvláštní, protože s Liverpoolem nemělo finále nic společného ... ale dokazuje to, jak velcí rivalové tyhle dva kluby jsou. V prodloužení fanouškům jistě párkrát vynechalo srdce, když londýsnký klub nastřelil dvě tyče ... a jdeme do penaltového rozstřelu. Chelsea vede, stačí, aby její kapitán Terry proměnil penaltu a pohár je jejich ... v tu chvíli v místnosti nikdo nedýchal, všichni se drželi kolem ramen a silou vůle tlačili míč pryč z branky - a povedlo se, Terry podklouzl a sál explodoval. Další tři proměněné penalty a míč si staví londýnský Anelka, pokud mine, tak je pohár ‘náš’. Všichni víme, jak to dopadlo. Následná reakce se dá jen těžko popsat, absolutní exploze emocí, nespoutaný jásot a nekonečné oslavy (když se dav malinko zklidnil, tak jsem se odvážil vytáhnout foťák a oslavy zaznamenat - video). Předání poháru už málokdo sledoval, v tu chvílí už se většina davu přesunula na ulici (druhé video). Kvůli rezervaci busu (posledního ten den, prozřetelně jsme počítali s možností penaltového rozstřelu, ale i tak to bylo trochu málo:) jsme se dlouho zdržet nemohli. Procházka centrem jasně naznačila, že oslavy v Manchesteru budou trvat nejméně do rána. Určitě další zážitek, které se řadí do kolonky ‘nezapomenutelné’.

Roadtrip to Snowdonia

Měsíc plánování a sledování předpovědi počasí se nakonec vyplatilo. Co se mi nepovedlo samotnému na cestě po Walesu, se povedlo v úterý (6.5.) - vyšplhali jsme na Snowdon, nejvyšší horu Walesu a Anglie. 

Den 115 (to snad ani nemožné, jak to uteklo): Společně s Annelie ze Švédska, kterou jsem nadchnul nápadem vylézt na Snowdon, jsme plánovali vyrazit již tři po sobě jdoucí neděle. Protokol by vždycky stejný, vstát v osm, mrknout jaké je počasí a případně vyrazit. Výsledek taky vždycky stejný, budík, venku liják, zpátky do postele. Poslední týden se nám ale v Liverpoolu (a podle všeho nejen tady) udělalo moc hezké počasí, sluníčko a přímo vlna veder (snad prý až 25°C, nepřeměřoval jsem to). Takže jsme neváhali a ve složení já, Annelie, Jeremy a Holly jsme vyrazili směr Wales a národní pak Snowdonia. Zvolili jsme auto, protože cesta vlakem/busem by byla nesmírně komplikovaná a navíc nás půjčení auta přišlo ve čtyřech i levněji. Znova jsem se ujal role řidiče, tentokrát rozkošného Peugeota 207, protože Annelie byla trochu přešlá po party a Američani jaksi neumí pracovat s manuální převodovkou :)

Cesta k výchozímu bodu nám trvala skoro pět hodin, jednak kvůli zácpě na jedné z dálnic a druhak velmi pozvolném obědu v Colwyn Bay - malém městečku na pobřeží severního Walesu. Určitě jsme museli působit trochu úsměvně, když jsme vyrazili cestu na vrchol ve tři odpoledne a ještě oblečeni v jeanách, případně kovbojských botách (že Holly :) Navíc jsme si sebevědomě vybrali středně obtížnou trasu zvanou Pyg track. 

No výšlap to byl pořádný, 5 mil s převýšením skoro 1000 metrů nám zabralo zhruba 3 hodiny, ale výsledek se slovy popsat nedá - fotky. Výhled mohl být i lepší, ale i tak byl dechberoucí. Určitě trochu podobné skotskému Isle of Skye a stejně krásné. Plus samozřejmě skvělý pocit uspokojení a zásluhy, ne jako ostatní líní, co se nechali vyvézt vlakem až na vrchol žeano :)

Navíc díky našemu spíše pozdnímu příchodu, jsme na cestě zpátky byli už naprosto sami a široko daleko nikdo. Tak dokonalé ticho a klid jsem dlouho nezažil. A házení žabiček do průzračně čistého jezera v naprosté samotě jen s několik přáteli je taky jeden ze zážitků, který se nezapomíná. 

Na cestě zpátky jsme ukrutně hladoví zastavili v první vesničce s restaurací, zaplatili nekřesťanské peníze za večeři a pak už spokojeni 2 hodinky domu. Vzali jsme to zkratkou liverpoolským tunelem pod řekou Mersey a pak zkrz noční Liverpool to byla hračka, už to máme nakoukáno z autobusů a taxíků :) No a protože byla teprve půlnoc, 'trval' jsem na nočních lekcích řazení pro Jeremyho a Holly. Oba řidiči od 16 let, ale ani jeden neumí s řadit manuálem. Tedy neuměli, protože po mé lekci na parkovišti u knihovny a jedné zkušební jízdě kolem kampusu už to mají oba v ruce. Chudák auto si něco vytrpělo, ale nakonec to zvládli a můžou se doma pochlubit. Překvapivě to šlo Holly snad ještě lépe než Jeremymu, který se trápil o něco déle :)

p.s.: Nejhezčí společné fotky má pouze Holly, která ale odjela na víkend do Londýna, takže je nahodim, až se vrátí. 

Edit: Tak tady jsou ...

Skotsko '08 - Newcastle, Hadrian's Wall

Tak poslední část skotského výletu už neni ani tak moc skotská. Další věci čekají v blogové frontě, navíc je to už celkem dlouho, takže dneska trochu stručněji. 

Směr Newcastle jsme vyrazili už večer z Edinburghu, v deset hodin večer jsme dorazili do Hexhamu, kde jsme marně hledali hostel. Adresa nás trochu zmátla, takže jsme se nakonec vrátili asi 10 mil zpátky podél Hadrianova valu úžasnou silnicí s tak prudkými a náhlými stoupáními/klesáními, že jsme pomalu ani nestačili číst varovné značky. Potrápit víc naši 1.6 Astru, tak bychom si určitě zalétali :) Ráno jsme se vrátili stejnou cestou zpátky do Newcastlu, jen jsme si tentokrát ve dne vychutnali nádhernou krajinu a celkově atmosféru kolem Hadrianova valu. 

Newcastle jsme si vybrali, spíš proto, že byl nejlépe po cestě zpátky a nejblíž našemu hlavnímu cílu, kterým byl val. Nic konkrétního jsme tam nehledali a podle toho i vypadala 'prohlídka'. Jedinou výjimkou a konkrétní zastávkou pro mě byl - St. James Park - fotbalový stánek Newcastle United. Zvláštní náhoda zařídila, že se zrovna hrál zápas s Readingem, ale bohužel vyprodáno. Stejně si nejsem jistý, že bych šel - jednak bych musel sám, protože holky jsem nepřesvědčil a za druhé 35 liber. K Newcastlu asi víc nic, snad jen odkaz na fotky. Osobně mě určitě nejvíc zaujal obrovský Tyne Bridge, to v Liverpoolu nemáme.

Tak a zpátky směr Liverpool, do třetice podél valu. Na jednom místě jsme se zastavili, zablbi si u hradeb jak malé děti, ale pak nás přepadlo menší krupobití, i když jsme nebyli od auta dál než 5 minut, tak jsme se stejně nestihli shovat - člověk musí Anglii milovat :)

No a teď už nás čekala jen 3 hodiny cesta do Liverpoolu, obří nákup v supermarketu na několik týdnů dopředu - proč by ne, když si to můžeme odvézt pomalu až do ledničky že :) Na závěr krátké zhodnocení. Bylo to určitě úžasných 1329 mil, sice by bylo ideální mít přinejmenším 14 dní, abychom mohli zastavit a prohlédnout uplně všechno, takhle ten týden byl opravdu napěchovaný. Nejhezčí místo určitě Isle of Skye, o tom už jsem psal, tady mam jasno. Z měst bych pak vybral Glasgow, v závěsu s Edingburghem, možná proto, že jsem tam už byl loni. Glasgow mě opravdu nadchlo, moc krásné město, určitě se bych se tam někdy rád vrátil, mimojiné taky na fotbal žeano. Ať už tak či tak, Skotsko je krásné celé, nádherná příroda, historie a velmi příjemní lidé s cool přízvukem. Jasná volba pro dobrodružnou poznávací dovolenou!

An unordinary week in Liverpool

Skoro se mi nechce věřit, že jsem 14 dní nic na blog nenapsal, takže je na čase to dohnat. Ještě před tím než dokončím report ze skotkého road tripu, tak udělám menší vsuvku o každodenním životě tady v Liverpool, který je důvodem, proč nemam čas na psaní blogu. Na začátku jsem psal, co mě ve škole čeká a nemine na konci semestru, podle očekávání jsem všechno odložil na později a teď za to platim. Samozřejmě nejsem sám, takže posledních pár dní míváme více než cokoliv jiného mini party v knihovně :)

První test

Ve středu 30. jsem si napsal svůj první test, na který jsem se připravoval skoro 14 dní. Dvě dopředu známé otázky, 1000 slov ke každé a 2 hodiny času. Zadání by se dalo přeložit asi takhle: naučte se všechno, co jsme probírali během semestru a nezapomeňte k tomu přečíst všechny materiály, které jsem vám doporučila, no a pak to sepište rychlostí světla za dvě hodiny tak, abych to po vás pokud možno přečetla. Poslední dva dny jsem se učil s horečkou, na test samotný jsem měl už přijatelných 37,5°C, tak to snad nějak klapne. Ve středu a ve čtvrtek jsem se v klidu vyléčil a pátek už zase začal pracovat na další seminárce pro projektový management, několikrát zmiňovaná práce o stavbě skotského parlamentní budovy. 

(Skoro) konec přednášek

V pátek mi také skončily přednášky třech předmětů, které jsem měl od začátku semestru a pokračuje pouze business etika, která začala později. Jednou týdně 3-hodinový seminář je asi uplně nejzajímavější předmět, který tu mam. Je to jeden z pokročilejších kurzů a je nás zhruba skupina patnácti lidí. Z toho 6 z Nigérie a 5 z Číny, jejich jména si zatim nepamatuju (až na Mohammeda, to se pamatuje pěkně:) Will z Walesu, Patrice ze San Francisca a Julie z Francie. Kontrétně Patrice si mě získala hned při první hodině, protože byla na semifinále ligy mistrů - a zadarmo. Trochu mě mrzí, že jsem ji nepotkal dříve :-) Zpátky k etice, typický povídací předmět, ale opět neskutečně zajímavý díky velké rozmanitosti názorů a vzhledem k tomu, že mě tutorka Donna už zná, tak i takový mnohem méně stresující. 

Semifinále ligy mistrů Liverpool - Chelsea

Fotbal byl v posledních 14ti dnech jedním z hlavních témat, 2x se kompletně celý kampus sešel u projektoru ve studentských prostorách a 2x smutně odcházel. Poprvé po neuvěřitelném vlastním golu v 95. minutě a po druhé po konečném vyřazení. Těžko se popisuje, jak to tady místní prožívají, život se skoro zastaví, ulice jsou prázdné už pomalu několik hodin před výkopem a půlka města je na Anfield Road, ať už přímo na stadionu nebo před obřím plátnem venku a druhá půlka přikovaná u televizí ať už v hospodách nebo doma. I při dvou brankovém rozdílu všichni věřili v obrat a když Babel pět minut před koncem nastavení snížil, tak se rozpoutalo doslova peklo. No bohužel to nevyšlo, celkově 4:3 pro Chelsea a sen o třetím finále během 4 let pro Liverpool se rozplynul. Mrzí mě to, protože být u vítězství Liverpoolu v Lize mistrů by byl jeden z těch zážitků, které si pomocí Mastercard nekoupíte - priceless. Mno ale ve finále je sousední rival z Manchesteru, takže i když to ode mě bude trochu zrada Liverpoolu, tak se asi 21. května vypravim k plátnu u Old Trafford a vychutnám si vítězství tam.  

Beatles night

Od fotbalu se přesuneme k dalšímu liverpoolskému symbolu. Čas se nám krátí a ještě je několik věcí, které musím v Liverpoolu vidět než odjedu. Jednou z nich byla návštěva The Cavern Clubu - nejslavnějšího liverpoolského klubu, kde Brouci začínali svoji kariéru a hráli tu během dvou let skoro 300x. Jak už jsem řikal, ne každý má čas, někdo už v klubu byl, takže nakonec jsme byli čtyři v poměrně tradiční a osvědčené sestavě - já, Kelly, Robyn a Holly. Nejdříve jsme  rozehřáli v Cavern Pub se spoustou suvenýrů a relikvií a pak už do poloprázdného The Cavern Clubu, kde samozřejmě byla živá muzika jako každý den, ale nic až tak zajímavého, aby se klub naplnil. Nám to samozřejmě bohatě stačilo a náramně jsme si to užili. Nejvíc určitě Robyn, kterou frontman vytáhl na podium, vrazil ji do ruky kravský zvon a zapojil ji do produkce. Kdo z nás může říct, že hrál v Cavern clubu, že? Celá akce byla taky výjimečná tim, že jsem se po několika měsících opět stali naprosto nefalšovanými turisty, co obdivují a fotí na co přijdou. Kdybychom někomu řekli, že jsme v Liverpoolu strávili už skoro půl roku, tak by nám rozhodně nevěřil :-) (já jsem si bohužel foťák zapomněl, takže fotky jsou vypůjčené od holek)

Strawberry Fields

Beatles nálada nám vydržela i do druhého dne, takže jsme se ve stejném složení vypravili do Woolton Village, velmi přepychová část Liverpoolu (ještě více než okolí našeho campusu a to už je opravdu co říct). Náš cíl - Strawberry Fields, dětský domov Armády spásy, který inspiroval Johna Lennona ke složení jedné z nejlepších písní Beatles - Strawberry Fields Forever. Super výlet díky hezkému počasí v jedné z nejhezčích části Liverpoolu.

Pohádky konec?

Bohužel je to tak, pomalu se nám to tady všem blíží ke konci. Minulý víkend nás opustili 4 holky z Mississippi a od příštího týden začnou postupně odjíždět další. Uvidíme, kolikrát se ještě ozvu, minimálně musím dokončit Skotsko žeano.