Zpátky doma!

A jsem doma ...

Tak to je všechno, příspěvek z Manchestru byl poslední z Liverpoolu (ha, paradox :) a už i ten jsem psal na cestě cestou domů na letišti a v letadle a finálně odeslal už z domova. Určitě ještě napíšu nějaký finální všeshrnující a všeříkající článek a pak si dám nejspíš na chvíli pohov. 

Great day in Manchester

Trochu překvapivě jsem schoval výlet do Manchesteru až uplně nakonec a nebyl jsem sám, nikdo z nás - Jeremy, Annelie a Luke (Malta) zatim kromě letiště v Manchesteru nebyl. No a když Manchester postoupil do finále ligy mistrů, bylo jasné, které den se tam vypravíme.

Vyrazili jsme decentně ráno v deset hodin, hodinka v autobuse utekla rychle. Po rozkoukání, tj. sehnání mapy v informačním centru, jsme se dlouho nerozmýšleli a vyrazili tramvají směr Old Trafford. V jednu hodinu odpoledne, tzn. skoro 7 hodin před začátkem zápasu už okolí stadionu a přilehlé hospody hemžili fanoušky. A to se finále hrálo v Moskvě :-) Bohužel společně s fotbalisty odjeli do Moskvy nejspíš všichni pořadatelé a zaměstnanci na stadionu, takže prohlídka se nekonala. Aspoň ne ta oficiální. Pryč byla nejspíš i ochranka, takže jsme trochu omylem 'zabloudili' na cestě mezi muzeem v přízemí a barem v druhém patře. No ale zase nic převratného, k výhledu na trávník jsme se stejně nedostali. Trošku zklamání jsme zahnali nákupem finálového trička od pouličního prodavače a obědem - po skoro 5 měsících jsem se odhodlal a ochutnal fish&chips. Dlouho jsem se bránil, protože samotná idea oleje se solí s trochou ryby mě moc nebere, no ale zase tak špatné to neni no.

Zbytek odpoledne jsme se procházeli po centru, mimo jiné jsme si vyfotili poštovní schránku, která jako jediný objekt z celé ulice přečkala největší bombový útok na území UK z roku 1996, prohlédli si super výstavu anime v galerii moderního umění, katedrála, radnice, muzem,  ... klasicka. Ale to neni tak podstatné, byli jsme v Manchesteru kvůli něčemu jinému :)

V původním plánu bylo sledovat fotbal společně s tisíci fanoušky na velkoplošné obrazovce na jednom ze tří prostranství. Bohužel incident z minulého týdne, kde se obdobně sledovalo finále poháru UEFA (které se hrálo přímo v Manchesteru), nám to trochu zhatil. Více než 100 tisíc fanoušků převážně ze Skotska nejenže prý 'vypilo do sucha' (tzn. došlo pivo :) Manchester už někdy brzo odpoledne, ale také se porouchala jedna z obřích obrazovek několik minut před zápasem a zprovoznit se jí nepodařilo. A výsledek? Pouze jeden zraněný a všeobecný nepořádek po celém městě mi s ohledem na skutečnosti přijde spíš jako zázrak než 'nepřiměřená agrese a chuligánství', tedy tak, jak to vyhodnotila městká radnice, která následně zrušila promítání zápasů vlastního týmu. My jsme pouze upravili plán, najít brzy nějakou obrou hospodu/bar a sledovat zápas tam. Musim zmínit jeden moment. V centru jsme narazili na opravdu masivní dav fanoušků před celkem nenápadnou hospůdkou, tak jsem se šel sekuriťáka optat, 'co se dneska děje' ... a než jsem stačil doříct, že samozřejmě vim, že se hraje fotbal a mam na mysli tohle konkrétní místo, tak se mi dostalo nekonečně šokovaného pohledu. Ten výraz nikdy nezapomenu :) A protože to byla legrace, tak jsme se ještě několikrát vyhecovali a každý z nás se šel zeptat místních, co že se to dneska v Manchesteru vlastně děje - výsledek vždycky stejný - absolutní šok :-D Ale to jsem trochu odbočil :)

Tři hodiny před zápasem jsme usoudili, že už je opravdu nejvyšší čas něco najít a opravdu, prvních pár míst už bylo plných, ale našli jsme .. a jaké. Přišli jsme opravdu akorát, protože snad 5 minut po tom, co jsme zabrali krásná místa v druhé řadě před plátnem, tak se bar naprosto naplnil a další lidi už dovnitř ani nepouštěli. 

Více než dvě hodiny předzápasového programu se trochu táhlo, ale ve čtyřech jsme se zabavili. No a pak to přišlo, s výkopem začlo peklo, manchesterské hymny zhruba 200 fanoušků byly na tak malém prostoru ohlušující. Po vstřelení prvního golu propuklo euforické běsnění. Létající lahve od piva (naštěstí prozřetelně pouze plastové) jsme ani nevnímali a nechali se strhnout atmosférou. Pak další dvě ohromné šance a i když gol nepadl, zdálo se, že je o vítězi rozhodnuto. To si nejspíš pomysleli i hráči Manchesteru a místo aby pokračovali ve výborném výkonu, tak už v duchu nejspíš přebírali pohár. Což se jim vymstilo, Chelsea štastně vyrovnala a převzala kontrolu nad hrou. Celý druhý poločas jakoby publikum trochu oněmělo, pouze občasné, předevšim anti-liverpoolské pokřiky, což je pro mě dost zvláštní, protože s Liverpoolem nemělo finále nic společného ... ale dokazuje to, jak velcí rivalové tyhle dva kluby jsou. V prodloužení fanouškům jistě párkrát vynechalo srdce, když londýsnký klub nastřelil dvě tyče ... a jdeme do penaltového rozstřelu. Chelsea vede, stačí, aby její kapitán Terry proměnil penaltu a pohár je jejich ... v tu chvíli v místnosti nikdo nedýchal, všichni se drželi kolem ramen a silou vůle tlačili míč pryč z branky - a povedlo se, Terry podklouzl a sál explodoval. Další tři proměněné penalty a míč si staví londýnský Anelka, pokud mine, tak je pohár ‘náš’. Všichni víme, jak to dopadlo. Následná reakce se dá jen těžko popsat, absolutní exploze emocí, nespoutaný jásot a nekonečné oslavy (když se dav malinko zklidnil, tak jsem se odvážil vytáhnout foťák a oslavy zaznamenat - video). Předání poháru už málokdo sledoval, v tu chvílí už se většina davu přesunula na ulici (druhé video). Kvůli rezervaci busu (posledního ten den, prozřetelně jsme počítali s možností penaltového rozstřelu, ale i tak to bylo trochu málo:) jsme se dlouho zdržet nemohli. Procházka centrem jasně naznačila, že oslavy v Manchesteru budou trvat nejméně do rána. Určitě další zážitek, které se řadí do kolonky ‘nezapomenutelné’.

Roadtrip to Snowdonia

Měsíc plánování a sledování předpovědi počasí se nakonec vyplatilo. Co se mi nepovedlo samotnému na cestě po Walesu, se povedlo v úterý (6.5.) - vyšplhali jsme na Snowdon, nejvyšší horu Walesu a Anglie. 

Den 115 (to snad ani nemožné, jak to uteklo): Společně s Annelie ze Švédska, kterou jsem nadchnul nápadem vylézt na Snowdon, jsme plánovali vyrazit již tři po sobě jdoucí neděle. Protokol by vždycky stejný, vstát v osm, mrknout jaké je počasí a případně vyrazit. Výsledek taky vždycky stejný, budík, venku liják, zpátky do postele. Poslední týden se nám ale v Liverpoolu (a podle všeho nejen tady) udělalo moc hezké počasí, sluníčko a přímo vlna veder (snad prý až 25°C, nepřeměřoval jsem to). Takže jsme neváhali a ve složení já, Annelie, Jeremy a Holly jsme vyrazili směr Wales a národní pak Snowdonia. Zvolili jsme auto, protože cesta vlakem/busem by byla nesmírně komplikovaná a navíc nás půjčení auta přišlo ve čtyřech i levněji. Znova jsem se ujal role řidiče, tentokrát rozkošného Peugeota 207, protože Annelie byla trochu přešlá po party a Američani jaksi neumí pracovat s manuální převodovkou :)

Cesta k výchozímu bodu nám trvala skoro pět hodin, jednak kvůli zácpě na jedné z dálnic a druhak velmi pozvolném obědu v Colwyn Bay - malém městečku na pobřeží severního Walesu. Určitě jsme museli působit trochu úsměvně, když jsme vyrazili cestu na vrchol ve tři odpoledne a ještě oblečeni v jeanách, případně kovbojských botách (že Holly :) Navíc jsme si sebevědomě vybrali středně obtížnou trasu zvanou Pyg track. 

No výšlap to byl pořádný, 5 mil s převýšením skoro 1000 metrů nám zabralo zhruba 3 hodiny, ale výsledek se slovy popsat nedá - fotky. Výhled mohl být i lepší, ale i tak byl dechberoucí. Určitě trochu podobné skotskému Isle of Skye a stejně krásné. Plus samozřejmě skvělý pocit uspokojení a zásluhy, ne jako ostatní líní, co se nechali vyvézt vlakem až na vrchol žeano :)

Navíc díky našemu spíše pozdnímu příchodu, jsme na cestě zpátky byli už naprosto sami a široko daleko nikdo. Tak dokonalé ticho a klid jsem dlouho nezažil. A házení žabiček do průzračně čistého jezera v naprosté samotě jen s několik přáteli je taky jeden ze zážitků, který se nezapomíná. 

Na cestě zpátky jsme ukrutně hladoví zastavili v první vesničce s restaurací, zaplatili nekřesťanské peníze za večeři a pak už spokojeni 2 hodinky domu. Vzali jsme to zkratkou liverpoolským tunelem pod řekou Mersey a pak zkrz noční Liverpool to byla hračka, už to máme nakoukáno z autobusů a taxíků :) No a protože byla teprve půlnoc, 'trval' jsem na nočních lekcích řazení pro Jeremyho a Holly. Oba řidiči od 16 let, ale ani jeden neumí s řadit manuálem. Tedy neuměli, protože po mé lekci na parkovišti u knihovny a jedné zkušební jízdě kolem kampusu už to mají oba v ruce. Chudák auto si něco vytrpělo, ale nakonec to zvládli a můžou se doma pochlubit. Překvapivě to šlo Holly snad ještě lépe než Jeremymu, který se trápil o něco déle :)

p.s.: Nejhezčí společné fotky má pouze Holly, která ale odjela na víkend do Londýna, takže je nahodim, až se vrátí. 

Edit: Tak tady jsou ...

Skotsko '08 - Newcastle, Hadrian's Wall

Tak poslední část skotského výletu už neni ani tak moc skotská. Další věci čekají v blogové frontě, navíc je to už celkem dlouho, takže dneska trochu stručněji. 

Směr Newcastle jsme vyrazili už večer z Edinburghu, v deset hodin večer jsme dorazili do Hexhamu, kde jsme marně hledali hostel. Adresa nás trochu zmátla, takže jsme se nakonec vrátili asi 10 mil zpátky podél Hadrianova valu úžasnou silnicí s tak prudkými a náhlými stoupáními/klesáními, že jsme pomalu ani nestačili číst varovné značky. Potrápit víc naši 1.6 Astru, tak bychom si určitě zalétali :) Ráno jsme se vrátili stejnou cestou zpátky do Newcastlu, jen jsme si tentokrát ve dne vychutnali nádhernou krajinu a celkově atmosféru kolem Hadrianova valu. 

Newcastle jsme si vybrali, spíš proto, že byl nejlépe po cestě zpátky a nejblíž našemu hlavnímu cílu, kterým byl val. Nic konkrétního jsme tam nehledali a podle toho i vypadala 'prohlídka'. Jedinou výjimkou a konkrétní zastávkou pro mě byl - St. James Park - fotbalový stánek Newcastle United. Zvláštní náhoda zařídila, že se zrovna hrál zápas s Readingem, ale bohužel vyprodáno. Stejně si nejsem jistý, že bych šel - jednak bych musel sám, protože holky jsem nepřesvědčil a za druhé 35 liber. K Newcastlu asi víc nic, snad jen odkaz na fotky. Osobně mě určitě nejvíc zaujal obrovský Tyne Bridge, to v Liverpoolu nemáme.

Tak a zpátky směr Liverpool, do třetice podél valu. Na jednom místě jsme se zastavili, zablbi si u hradeb jak malé děti, ale pak nás přepadlo menší krupobití, i když jsme nebyli od auta dál než 5 minut, tak jsme se stejně nestihli shovat - člověk musí Anglii milovat :)

No a teď už nás čekala jen 3 hodiny cesta do Liverpoolu, obří nákup v supermarketu na několik týdnů dopředu - proč by ne, když si to můžeme odvézt pomalu až do ledničky že :) Na závěr krátké zhodnocení. Bylo to určitě úžasných 1329 mil, sice by bylo ideální mít přinejmenším 14 dní, abychom mohli zastavit a prohlédnout uplně všechno, takhle ten týden byl opravdu napěchovaný. Nejhezčí místo určitě Isle of Skye, o tom už jsem psal, tady mam jasno. Z měst bych pak vybral Glasgow, v závěsu s Edingburghem, možná proto, že jsem tam už byl loni. Glasgow mě opravdu nadchlo, moc krásné město, určitě se bych se tam někdy rád vrátil, mimojiné taky na fotbal žeano. Ať už tak či tak, Skotsko je krásné celé, nádherná příroda, historie a velmi příjemní lidé s cool přízvukem. Jasná volba pro dobrodružnou poznávací dovolenou!

An unordinary week in Liverpool

Skoro se mi nechce věřit, že jsem 14 dní nic na blog nenapsal, takže je na čase to dohnat. Ještě před tím než dokončím report ze skotkého road tripu, tak udělám menší vsuvku o každodenním životě tady v Liverpool, který je důvodem, proč nemam čas na psaní blogu. Na začátku jsem psal, co mě ve škole čeká a nemine na konci semestru, podle očekávání jsem všechno odložil na později a teď za to platim. Samozřejmě nejsem sám, takže posledních pár dní míváme více než cokoliv jiného mini party v knihovně :)

První test

Ve středu 30. jsem si napsal svůj první test, na který jsem se připravoval skoro 14 dní. Dvě dopředu známé otázky, 1000 slov ke každé a 2 hodiny času. Zadání by se dalo přeložit asi takhle: naučte se všechno, co jsme probírali během semestru a nezapomeňte k tomu přečíst všechny materiály, které jsem vám doporučila, no a pak to sepište rychlostí světla za dvě hodiny tak, abych to po vás pokud možno přečetla. Poslední dva dny jsem se učil s horečkou, na test samotný jsem měl už přijatelných 37,5°C, tak to snad nějak klapne. Ve středu a ve čtvrtek jsem se v klidu vyléčil a pátek už zase začal pracovat na další seminárce pro projektový management, několikrát zmiňovaná práce o stavbě skotského parlamentní budovy. 

(Skoro) konec přednášek

V pátek mi také skončily přednášky třech předmětů, které jsem měl od začátku semestru a pokračuje pouze business etika, která začala později. Jednou týdně 3-hodinový seminář je asi uplně nejzajímavější předmět, který tu mam. Je to jeden z pokročilejších kurzů a je nás zhruba skupina patnácti lidí. Z toho 6 z Nigérie a 5 z Číny, jejich jména si zatim nepamatuju (až na Mohammeda, to se pamatuje pěkně:) Will z Walesu, Patrice ze San Francisca a Julie z Francie. Kontrétně Patrice si mě získala hned při první hodině, protože byla na semifinále ligy mistrů - a zadarmo. Trochu mě mrzí, že jsem ji nepotkal dříve :-) Zpátky k etice, typický povídací předmět, ale opět neskutečně zajímavý díky velké rozmanitosti názorů a vzhledem k tomu, že mě tutorka Donna už zná, tak i takový mnohem méně stresující. 

Semifinále ligy mistrů Liverpool - Chelsea

Fotbal byl v posledních 14ti dnech jedním z hlavních témat, 2x se kompletně celý kampus sešel u projektoru ve studentských prostorách a 2x smutně odcházel. Poprvé po neuvěřitelném vlastním golu v 95. minutě a po druhé po konečném vyřazení. Těžko se popisuje, jak to tady místní prožívají, život se skoro zastaví, ulice jsou prázdné už pomalu několik hodin před výkopem a půlka města je na Anfield Road, ať už přímo na stadionu nebo před obřím plátnem venku a druhá půlka přikovaná u televizí ať už v hospodách nebo doma. I při dvou brankovém rozdílu všichni věřili v obrat a když Babel pět minut před koncem nastavení snížil, tak se rozpoutalo doslova peklo. No bohužel to nevyšlo, celkově 4:3 pro Chelsea a sen o třetím finále během 4 let pro Liverpool se rozplynul. Mrzí mě to, protože být u vítězství Liverpoolu v Lize mistrů by byl jeden z těch zážitků, které si pomocí Mastercard nekoupíte - priceless. Mno ale ve finále je sousední rival z Manchesteru, takže i když to ode mě bude trochu zrada Liverpoolu, tak se asi 21. května vypravim k plátnu u Old Trafford a vychutnám si vítězství tam.  

Beatles night

Od fotbalu se přesuneme k dalšímu liverpoolskému symbolu. Čas se nám krátí a ještě je několik věcí, které musím v Liverpoolu vidět než odjedu. Jednou z nich byla návštěva The Cavern Clubu - nejslavnějšího liverpoolského klubu, kde Brouci začínali svoji kariéru a hráli tu během dvou let skoro 300x. Jak už jsem řikal, ne každý má čas, někdo už v klubu byl, takže nakonec jsme byli čtyři v poměrně tradiční a osvědčené sestavě - já, Kelly, Robyn a Holly. Nejdříve jsme  rozehřáli v Cavern Pub se spoustou suvenýrů a relikvií a pak už do poloprázdného The Cavern Clubu, kde samozřejmě byla živá muzika jako každý den, ale nic až tak zajímavého, aby se klub naplnil. Nám to samozřejmě bohatě stačilo a náramně jsme si to užili. Nejvíc určitě Robyn, kterou frontman vytáhl na podium, vrazil ji do ruky kravský zvon a zapojil ji do produkce. Kdo z nás může říct, že hrál v Cavern clubu, že? Celá akce byla taky výjimečná tim, že jsem se po několika měsících opět stali naprosto nefalšovanými turisty, co obdivují a fotí na co přijdou. Kdybychom někomu řekli, že jsme v Liverpoolu strávili už skoro půl roku, tak by nám rozhodně nevěřil :-) (já jsem si bohužel foťák zapomněl, takže fotky jsou vypůjčené od holek)

Strawberry Fields

Beatles nálada nám vydržela i do druhého dne, takže jsme se ve stejném složení vypravili do Woolton Village, velmi přepychová část Liverpoolu (ještě více než okolí našeho campusu a to už je opravdu co říct). Náš cíl - Strawberry Fields, dětský domov Armády spásy, který inspiroval Johna Lennona ke složení jedné z nejlepších písní Beatles - Strawberry Fields Forever. Super výlet díky hezkému počasí v jedné z nejhezčích části Liverpoolu.

Pohádky konec?

Bohužel je to tak, pomalu se nám to tady všem blíží ke konci. Minulý víkend nás opustili 4 holky z Mississippi a od příštího týden začnou postupně odjíždět další. Uvidíme, kolikrát se ještě ozvu, minimálně musím dokončit Skotsko žeano. 

Skotsko '08 - Edinburgh

Tak po menší odmlce pokračujeme ve skotském road tripu, držme si kilty, míříme do hlavního města Edinburghu!

Zhruba 800 mil za námi a dneska už víme že dalších 500 nás ještě čekalo. Z Aberdeen jsme vyrazili hned ráno a 130 mil do Edinburghu po dálnici uteklo jako voda, do centra jsme projeli bez problémů, 5 otoček kolem jednoho bloku než si holky uvědomily, že spletly ulici ... pak už jsme hostel našli bez problémů. Aby taky ne, bývalý kostel se nedal zrovna přehlédnou, stačilo být ve správné ulici :-)

Do Edinburghu jsem zavítal i loni cestou zpět domu z malinové brigády, takže jsem byl zvolen průvodcem - ostatně v centru jsem už jako doma. No pro jistotu jsme se ještě nechali provést od profíků, první den sice na sraz u Starbucks nikdo nedorazil, ale druhý den dopoledne už ano. Takže jsme si nejdříve prošli město sami svým tempem a druhý den znova nejdůležitější místa v centru okolo hradu se zajímavým a poutavým vyprávěním plným historek a pověstí. Mimochodem, tihle tour guides v Edinburghu pracují 'zadarmo'. Samozřejmě jsme naší průvodkyni ochotně dali nějaké to dýško, ale ve srovnání s 'komerčními' nočními prohlídkami města za deset liber je to zajímavý koncept. 

A cože jsme všechno viděli a co určitě v Edinburghu nevynechat? Jako první jsme vyšlápli na vrchol k hradu, více jak 1000 let starý a stále ve skvělé kondici. Dovnitř jsme sice nešli, ale i výhled z nádvoří je krásný. Mimojiné na George Herriot School, která byla J. K. Rowlingové inspirací pro kouzelnickou školu Harryho Pottera. K tomuto tématu jsme samozřejmě navštívili i The Elephant House - aneb kavárna, kde J. K. Rowlingová jako chudá spisovatelka sepsala první knihu o Harrym Potterovi, protože díky vlídnému personálu ji to vyšlo levněji než si pronajímat byt. No dneska je to nejbohatší Britka a majetkem strčí s přehledem do kapsy i královnu. Nápis ve výloze hlasí - rodiště Harryho Pottera, ale točíme i pivo :-) Podobně pak i Deacon Brodie's House láká fanoušky charakteru Dr. Jekyll and Mr. Hyde, jehož inspirací byla skutečná postava Deacona Brodieho. 

Z hradu pak vede The Royal Mile až dolu ke královskému paláci a nově také ke skotskému parlamentu. Ach skotský parlament ... už jsem psal, že hodiny projektového managementu jsou věnované výhradně jemu. Více jak 10x překročený původní čtyřicetimilionový (liber) rozpočet a dvakrát delší doba výstavby rozděluje Skotsko na dvě části - jedni v něm vidí pouze a jen národní ostudu, druzí skvost postmoderní architektury a národní chloubu. Přiklánim se k názoru, že kdokoliv parlament navštíví a zúčastní se prohlídky, se automaticky zařadí do druhé skupiny. Mě osobně naprosto fascinoval a uchvátil, architekt Miralles byl génius - budiž mu země lehká.  

Tak třeba tyhle okna jsou vysouvací a mají v sobě zabudovanou pohodlnou sedačku. Měly by sloužit jako prostor k odpočinku a hlubokému přemítání a vést tak ke geniálním nápadům a myšlenkám. Navíc aby budova nevypadala uniformně, tak je každé trochu jinak veliké - co na tom, že každé stálo v přepočtu půl milionu korun že? :)

Na konci The Royal Mile jsou dvě možnosti kam se vydat - doprava na Arthur's seat na sopečném vrcholu, což je celkem výšlap, který Tara nebyla ochotna podstoupit. Takže jsme si to vynahradili nalevo na Calton Hill, což je taková miniverze hory, ale i tak nabízí úžasný výhled na město. 

Celodenní putování jsme zakončili nejprve v útulné hospůdce jejíž jméno jsem zapomněl, ale ochutnali jsme národní skotskou specialitu - haggis. No podle popisu se mi to zdálo povědomé, a i když můj kulinářský slovník je poněkud omezený, tak jsem tušil správně, je to něco mezi tlačenkou a jitrnicí :-) Taře se udělalo zle jen z přestavy jídla uvařeném ve skopovém žaludku, ale holky z Německa se po tom mohly utlouct :) Druhé zakončení jsem pak absolovoval sám, Eva a Tara se šli bát na noční prohlídku edinburgských zákoutí a já jsem s notebookem prošel rušnou uličku plnou barů a kaváren mimojiné hledajíc nějaký internetový hot spot, protože hostely ve Skotsku po internetové stránce výrazně zklamaly. Sice jsem zadarmo připojení nenašel, ale za to jsem prohodil pár slov s místními, zdokonalil porozumění skotskému akcentu, který se loni zdál nemožný, ale proti hard-core liverpoolskému je to v podstatě královská angličtina. Rád bych zmínil, že lidé v Edinburghu jsou jedni z nejpříjemnějších, které jsem na cestě potkal. Ani jsem se nemusel moc snažit a spousta z nich se mnou dala do řeči, podělili se o zajímavé historky a vždycky rádi poradili. Což obecně platí o věština Skotů - aspoň takový dojem jsem získal. 

Dva dny v Edinburghu byly posledními ve Skotsku, další den jsme vyrazili směr Newcastle! 

(Obrázky - skotská vlajka z kytiček, pohled na Princess Street, hrad "zezadu", naše průvodkyně, Tara a v pozadí George's Herriot School, The Elephant House, budova skotského parlamentu, hlavní debatní místnost, okna a jejich "contemplated space", High Street + Royal Mile - těžko byste hledali prestižnější název pro ulici :), pohled z Calton Hill na Princess Street, Sarah a Eva z Německa)

Zbytek fotek jako vždycky na Picasa zde a zde!

Skotsko '08 - Isle of Skye, Loch Ness

Třetí den naší cesty byl původně vyhrazen pro Loch Ness, ale už v průběhu prvních dvou dnů se mi podařilo holky přesvědčit o tom, že Isle of Skye je asi tak 10x zajmavější a i když je Loch Ness povinnost na naší cestě navštívit, zase tolik k vidění toho tam není. Proto jsme přesměrovali čas ve prospěch Isle of Skye a vyplatilo se! Z původní kratší trasy se stala komplet okružní jízda celého ostrova i s návštěvou destilérky.

Příroda na Isle of Skye je nádherná, nic podobného jsem ještě neviděl a doslova jsem si ho zamiloval. K tomu určitě také přispělo nádherné počasí, které jsme ten měli. Je vidět že ostrov je vystaven celkem krutým klimatickým podmínkám a tak zvlášť teď po zimě připomínají některé části ostrova spíš měsíční krajinu - ale v dobrém slova smyslu. Až do městečka Portree je ostrov celkem “obydlený” a určitý ruch tu je. Navíc Portree je opravdu krásný, což taky dokládá jeho turistická obliba, pomalu všechny domy fungují v létě jako Bed&Breakfast.

Kamkoliv dál už ale potkáte pouze ovečky a farmáře + rybářských vesnic. Aspoň tak to na mě působilo. Čím dále na sever jsme jeli, tím více jsem měl pocit, že jsem “na konci světa”. I silnice se časem zúžila zhruba na šířku našeho auto a vyhnout se protijedoucím lze jen na určitých místech. Což ale nebyl problém, protože jsme za 2 hodiny potkali dohromady asi tři auta. To už jsou větší součástí dopravního provozu ovečky - kolikrát jsme museli zastavovat a nechat je přejít. Potkat ceduli s nápisem “konec světa - 1 míle”, tak tomu i věřím a obracíme :-) Musim říct, že na Skye jsem se za volant moc nehrnul, abych si mohl přírodu opravdu vychutnat.

Při zpáteční cestě z konce ostrova jsme se zastavili v jediné, o to však vyhlášenější, whiskey destilérce na Skye. Samozřejmě prohlídka destilérky byla ve skotském plánu, měli jsme několik vytipovaných cílů, ale nakonec jsme zaimprovizovali a zastavili zde. Bohužel se vnitřek nemůže fotit, prý i přesný tvar kotlů jen součástí výrobního tajemství. Za necelou hodinu jsme pronikly do tajemství výroby whiskey, jen o degustaci jsem byl jako řidič ochuzen. Každopádně od teď, když narazím v obchodě na 15 letou Talisker Whiskey, budu moct zasvěceně přikyvovat - spíše tmavší, sladší a velmi silná, s výraznou kouřovou chutí a nádechem třešní, jako výsledek dodatečného pětiletého uskladnění v sudech, jejichž původním obsahem byly právě třešně :-) Tak.

Z Isle of Skye jsme vyrazili nejkratší cestou k Loch Ness, abychom stihli zahlédnout Nessie ještě před tím, než se uloží ke spánku. Bohužel se nepovedlo, schovala se před námi, ale i tak nemáme nejmenší pochyb o její existenci. První, kam jsme u Loch Ness zamířili, byl jak jinak než obchod se suvenýry - ach ty holky, někdy mi přišlo, že klíčenka s lochnesskou příšerou je pro ně důležitější než samotné jezero :) Bohužel vstup na nejznámější hrad Urquhart Castle byl nesmyslných 10 liber, což jsme radši oželeli. Co k tomu říci, i když jezero a celá přiroda kolem je nádherná, tak takových jsme viděli po cestě desítky.

Na večeři jsme zajeli ještě trochu severněji do Inverness - hlavního města Highlands, a pak už tradá do našeho hostelu v Aberdeenu, kam jsme dorazili někdy před půlnocí - jednoznačně nejnáročnější, ale zároveň jeden k nejkrásnějších dnů ve Skotsku.

Popis k fotkám: 

Telefonní budka na Isle of Skye, jednoznačně moje nejoblíbenější fotka ze Skotska!

Přístav v Portree

V pozadí skalní formace známá jako "Old man" - stařec.

Ovečky!

S jednoproudou silnicí jsme si bohatě vystačili.

Talisker Whiskey Distillery

Urquhart Castle u Loch Ness - povšimněte si záhadného stínu ve vodě ;-)

Řeka Ness v Inverness.